Sturmgeschütz III (též StuG III, Stug III, SdKfz 142) bylo německé útočné dělo postavené na podvozku a vaně tanku Panzer III. Jde o nejvýznamnější modifikaci tohoto tanku a o bezkonkurenčně nejrozšířenější typ německé těžké obrněné techniky ve druhé světové válce, který byl nasazován po celou dobu jejího trvání. Verze A až E byly vyzbrojeny kanónem 7,5 cm KwK 37 (u verze E zde byl ještě kulomet MG 34) a byly určeny pro podporu útočící pěchoty.

 

Jelikož však boje na východní frontě ukázaly, že je zapotřebí bojového prostředku, který by mohl čelit lavinám těžce opancéřovaných sovětských tanků, došlo k urychlenému vývinu nové generace těchto útočných děl, která by mohla sloužit jako efektivní prostředek i v tankovém boji. Šlo o stroje Stug III F (kanón 7,5 cm StuK 40 L/43) a Stug III G (kanón 7,5 cm StuK 40 L/48), které krom hlavní zbraně disponovaly ještě dvěma kulomety. Stroje této nové generace se někdy označovaly též jako StuG 40.[zdroj?!] Krom toho byla produkována ještě samohybná houfnice StuH 42 (hlavní zbraň 10,5 cm StuH 42 L/28). Celkem bylo během druhé světové války vyprodukováno téměř 11 000 strojů StuG III a StuH 42.

 

Po ukončení války byly kořistní stroje užívány i v Československé armádě pod označením ShPTK 40/75N. V Sýrii zůstaly stroje StuG III ve službě až do šestidenní války (1967), možná i později.