Knížecí zámek v Oleśnici, známý také jako Zámek oleśnických vévodů nebo jednoduše Zámek v Oleśnici (německy Kronprinzliches Schloss, Piastenschloss zu Oels) - historická renesanční budova v Oleśnici, postavená na místě gotické tvrze z r. 13. století. Sídlo oleśnických knížat až do 19. století.

 

Obranná pevnost dynastie Oleśnicki Piast byla poprvé zmíněna v roce 1239, zatímco první zpráva o hradu pochází z roku 1292. Stavbu pravděpodobně inicioval Konrád I. z Oleśnice, ale největší rozkvět hradu se datuje k potomkům českého krále Jiřího z Poděbrad, který po vymření zdejší piastovské linie převzal oleśnické vévodství. Prvním majitelem byl Jindřich I. starší z Poděbrad a po jeho smrti jeho synové: Albrecht, Jiří I. a Karel I. Syn posledního - Jan z Poděbrad, zahájil velkou přestavbu hradu a vybudoval tzv. přední hrad, nazývaný také Palác vdov. Karol II. Podiebradowicz dal hradu dnešní podobu. Postavil východní křídlo, renesanční ambity a jižní křídlo. Následné rozšiřování a přestavby z něj udělaly renesanční sídlo. Po vymření poděbradské linie převzal vévodství Oleśnica rod Württembergů, kteří vlastnili zámek do roku 1792, a poté do roku 1884 Welfové. Na konci 19. století se zámek stal královským lénem Hohenzollernů, kteří provedli důkladnou obnovu zámku, který byl až do roku 1945 letním sídlem rodu.

 

Po druhé světové válce byli v přeživších budovách drženi maďarští a italští váleční zajatci. Později zde sídlila pobočka Mezinárodního sovětského červeného kříže a poté Střední průmyslová škola stavební. V letech 1970–1990 v zámku sídlila místní pobočka Archeologického muzea ve Vratislavi. V letech 1975 až 1993 na zámku působila Ústřední škola instruktorů Svazu polského skautingu. V roce 1993 přešel zámek do majetku Ředitelství Sboru dobrovolné práce.

 

Hrad je součástí Evropské cesty hradů a zámků.