Gloster Gladiator byl britský stíhací dvouplošník používaný Královským letectvem, Královským námořnictvem a letectvy mnoha dalších států během druhé světové války. Letoun měl maximální rychlost 414 km/h. Gladiatory upravené pro službu na letadlových lodích Royal Navy byly známé pod bojovým jménem Sea Gladiator.

 

Gloster Gladiator byl přímým pokračovatelem stíhacího dvouplošníku Gloster Gauntlet. Svou konstrukcí nevybočoval z konstrukcí typických pro 30. léta: dvouplošník s trupem potaženým plátnem, hvězdicovým motorem a pevným podvozkem. Jedinými moderními prvky byly hydraulické vztlakové klapky a uzavřená pilotní kabina.

 

Prototyp pod označením S.S.37 poprvé vzlétl 12. září 1934 se zkušebním pilotem P. E. G. Sayerem. Byl poháněn hvězdicovým motorem Bristol Mercury VI o výkonu 390 kW (530 k). Po zkouškách doporučilo britské ministerstvo letectví výrobci použít silnější motor. 28. října 1934 proto byla instalována pohonná jednotka Mercury VIS, která prototypu přidala necelých 10 km/h. V obou případech už stroj nesl výzbroj dvou synchronizovaných kulometů Vickers Mk.V a dvou Lewisů, umístěných ve schránkách na spodní straně křídel. Zkoušky probíhaly zprvu na továrním letišti v Hucclecote, poté přelétl do zkušebního střediska v Martlesham Heath. Tam se osvědčil natolik, že 3. dubna 1935 jej oficiálně převzalo ministerstvo letectví, které mu pak přidělilo oficiální seriál K5200. Výsledky zkoušek vedly v červnu továrnu Gloster k nabídce silnější úpravy S.S.37 s motorem Bristol Mercury IX o výkonu 610 kW (830 k) pod širším prstencem Townend, zcela uzavřenou kabinou, přepracovanými ocasními plochami, zdokonaleným podvozkem, všemi čtyřmi kulomety Vickers Mk.V[zdroj⁠?!] a malými vztlakovými klapkami či brzdícími klapkami na odtokových hranách obou křídel. Ministerstvo letectví dle této nabídky objednalo 1. července 1935 23 sériové stroje pojmenované úředně Gladiator. Dne 2. července se S.S.37 vrátil z Martlesham Heath do Hucclecote, kde urychleně dokončil svůj zkušební program. Už 4. července přelétl na letiště Hendon u Londýna, kde se zúčastnil každoročně pořádané letecké přehlídky.

 

Po návratu do továrny byl upraven do podoby téměř sériového Gloster Gladiatoru Mk.I, včetně instalace motoru Mercury IX. Zároveň obdržel těžší dvoulistou vrtuli Watts s větším stoupáním. Při dalších zkouškách v mateřské továrně byla namontována nestavitelná kovová třílistá vrtule Fairey Reed, poháněná motorem se změněným redukčním poměrem reduktoru. Následně prototyp přelétl opět do Martlesham Heath, kde se však vinou vady materiálu při přistávacím manévru zlomila levá noha podvozku. Po rychlé opravě další zkoušky prokázaly, že kovová vrtule přináší málo výhod nad dvoulistou dřevěnou. Původní při přistání poškozená vrtule byla nahrazena novou kovovou s bandážovanými listy. Teprve tehdy dostal prototyp plně krytou kabinu.

 

Před koncem roku 1936 začala stavba první série Gladiatorů Mk.I. Úvodní tři z nich, se sériovými čísly K6129 až K6131, byly hotovy začátkem roku 1937 a zalétány ještě v lednu. 16. února byl K6129 předán RAF a poslední z 23 kusů první série, K6151, 4. března 1937. Druhá série byla vyzbrojena kulomety Browning, vyráběné v americké licenci britskou zbrojovkou British Small Arms v Birminghamu a upravené pro britské střelivo ráže 7,7 mm. Společně se třetí, závěrečnou sérií Gladiatoru Mk.I, která dala 28 kusů (L8005 až L8032), vzniklo celkem 378 "jedniček", z nichž 231 odebralo RAF.

 

Od roku 1938 byla dodávána nová verze Gladiator Mk.II s mírně silnějším motorem Bristol Mercury VIIIAS o výkonu 625 kW (850 k) a zlepšenou výbavou pilotní kabiny.

 

Z původní objednávky na 50 strojů Mk.II bylo 38 upraveno pro službu na letadlových lodích jako Gloster Sea Gladiator (Interim) (seriály N2265 až N2302). Letouny dostaly standardní námořní radiostanici TR.9, rychloměr se stupnicí v uzlech a některé záchytný brzdící hák. Následně byla vyrobena série 60 kusů Sea Gladiatorů standardního provedení.

 

Do ukončení výroby v dubnu 1940 bylo vyrobeno 682 Gladiatorů, z nichž 216 bylo určeno pro export.