Tank Churchill byl jedním z nejrozšířenějších britských tanků druhé světové války. Britové používali koncepci založenou na dvou kategoriích tanků – pěchotní, které měly podporovat pěchotu a útočit na nepřátelská obranná postavení, a křižníky, které měly bojovat s nepřátelskými obrněnými vozidly. Pěchotní tanky měly slabší výzbroj, ale výkonnou pasivní ochranu. Posádku tanku Churchill tvořilo 5 vojáků na vozidlo.

 

Tank byl vyzbrojen 40mm kanónem, později 57mm kanónem, který ani v jednom případě nestačil na moderní nepřátelská vozidla. Oproti jiným pěchotním tankům měl poměrně dobrou úroveň pancéřování. Jeho silnou stránkou byla také dobrá průchodnost terénem. Dlouhý podvozek mu umožňoval překonávat i velké zákopy. Jeho velkou nevýhodou však byla rychlost, která se v terénních podmínkách pohybovala kolem 10 km/h. Vysoká byla i spotřeba paliva v terénu – až 610 litrů na 100 km.

 

Pěchotní tanky Churchill byly poprvé v boji použity 19. srpna 1942 při diverzní operaci spojenců u francouzského Dieppe a následně byly použity na africkém bojišti, zejména během bojů v Tunisku. Výzbroj šestiliberním dělem optimalizovaným pro boj s obrněnými cíli však byla nedostatečná, a tak si tankisté vystačili s montáží 75mm děl z poškozených amerických tanků, schopných pálit účinnější vysoce výbušnou munici proti neozbrojeným cílům. Churchillové se účastnili bojů v Itálii a byly dodávány do Sovětského svazu. Účastnili se bojů na západní frontě až do samého konce 2. světové války v roce 1945. Posledního bojového nasazení se typ dočkal (ve variantě samohybného plamenometu Churchill Crocodile) v rámci Squadrony C, 7. královského tankového pluku během korejské války v roce 1950.