Messerschmitt Me 262, přezdívaný Schwalbe (vlaštovka) ve stíhacích verzích, nebo Sturmvogel v roli stíhacího bombardéru, byl první operačně nasazený proudový stíhací letoun. Konstrukční práce začaly před druhou světovou válkou, ale problémy s motory, metalurgií a zásahů z nejvyšších míst dostaly letadlo do služby u Luftwaffe až od poloviny roku 1944. Me 262 byl rychlejší a silněji vyzbrojený než jakýkoli spojenecký stíhač, včetně britského proudového letounu Gloster Meteor. Šlo o jednu z nejpokročilejších druhoválečných leteckých konstrukcí v operační službě, a jeho role zahrnovaly lehký bombardér, průzkumné a experimentální varianty nočních stíhaček.

 

Piloti Me 262 sestřelili celkem 542 spojeneckých letadel, ačkoli jsou někdy zmiňovány vyšší počty. Spojenci mu ve vzduchu čelili tak, že na letadlo útočili během vzletu a přistání. Nedostatky strategických materiálů a konstrukční kompromisy u proudových motorů Junkers Jumo 004 s axiálním kompresorem vedly k problémům se spolehlivostí. Útoky spojeneckých sil na dodávky pohonných hmot během zhoršující se válečné situace také snížily účinnost jeho bojové síly a zbrojní průmysl byl v Německu zaměřen na snadněji vyráběné stroje. Nakonec měl Me 262 na průběh války zanedbatelný dopad v důsledku pozdního zavedení do služby a následně nižšího počtu provozovaných strojů.

 

Zatímco nasazení letadel Me 262 v německých službách skončilo s koncem druhé světové války, bylo malé množství do roku 1951 provozováno československým letectvem. Ovlivnil také několik návrhů jako Suchoj Su-9 (1946) a Nakadžima J9N Kikka. Ukořistěné letouny Me 262 byly studovány a testovány hlavními mocnostmi a nakonec ovlivnily konstrukci poválečných letadel včetně typů North American F-86 Sabre, MiG-15 a Boeing B-47 Stratojet. Několik letadel přežilo jako statické exempláře v muzeích a existuje několik soukromě vyrobených letuschopných replik, které používají novější motory General Electric J85.