Jakovlev Jak-38 (v kódu NATO Forger) byl první a jediný sovětský operačně nasazený bitevní letoun se schopnostmi VTOL (kolmý vzlet a přistání) pro letadlové lodě. Mimo to byl také zcela prvním operačním palubním stíhacím letounem s pevnými křídlem a kolmým vzletem na světě (předstihl palubní verzi britského Harrieru o cca 4 roky).

 

Byl vyvinut z experimentálního předchůdce - typu Jak-36, ale prakticky šlo o zcela nový stroj. Původně byl určen speciálně pro sovětské „letecké křižníky“ Projektu 1143 (koncepčně podobné briským „křižníkům s otevřenou palubou“), později byl nasazen i na jiných plavidlech a experimentálně byla zkoušena i jeho schopnost operovat i z civilních nákladních lodí.

 

První prototyp vzlétl 15. ledna 1971. Letoun byl dále upravován, sériově se začal vyrábět od roku 1975, o rok později byl zařazen do výzbroje sovětského námořnictva. Sloužil na letadlových křižnících Kijev, Minsk a Novorossijsk. Kromě předsériové verze a dvou základních verzí se vyráběl i školní typ Jak-38U pro výcvik pilotů, bez výzbroje a radiolokátoru.

 

Letoun mohl sice kolmo vzlétat a přistávat, ale trpěl nízkou nosností a nedostačujícím doletem a vytrvalostí. Vůči určení i vzhledem velmi podobnému letounu Harrier představoval zcela samostatnou konstrukci, byl ale záměrně řešen mnohem konvenčněji a jednodušeji. Zatímco Harrier mohl všechen tah svého jediného motoru použít ke kolmému startu a následně vodorovnému letu, Jak-38 měl dva motory pro kolmý start a třetí pro vodorovný let. To na jedné straně vedlo ke snazšímu a méne riskantnímu vývoji, ale na druhé straně také znamenalo výrazně horší konečné parametry.

 

Přes své nedostatky letouny Jak-38 intenzivně sloužily na palubách sovětských letadlových lodí a během studené války plnily úkoly, kterých v sovětském námořnictvu jiné stroje nebyly schopny. Skutečného bojového nasazení se ale dočkaly pouze čtyři stroje (Forger A) spolu se Su-25 v Afghánistánu na jaře roku 1980, kam je přepravily velké nákladní An-22. Toto nasazení však skončilo debaklem. V horkém podnebí a vysokých nadmořských výškách byly stroje prakticky neschopné kolmého startu a jejich bojový radius zde byl pouze okolo 120 km. Kritizována byla i jejich přesnost střelby a bombardování.

 

Nerealizována zůstal projekt vylepšená varianta Jak-39 z roku 1983, která měla disponovat větším doletem, výkonnějším radarem, avionikou a výzbrojí.